|
Nejprve bych chtěl vyvrátit několik
mýtů a častých omylů týkajících se tanga a argentinského tanga. Mýtus
první - tango je národním tancem v Argentině. Není tomu tak. Argentina
je veliká země, a tak v ní nalezneme velmi mnoho různých stylů hudby a
tance. Argentinské tango je "pouze" kulturním vyjádřením oblasti Rio de
la Plata, která zahrnuje Buenos Aires, Montevideo a Rosario. Je totiž
silně svázáno s její historií, respektive osudy jejích obyvatel. Přesto
to neznamená, že by se tančilo pouze tam, milovníky argentinského tanga
naleznete všude, i u nás. Ne nadarmo se říká, že argentinské tango není
pouze hudba či tanec, ale hlavně styl života. Mýtus druhý - argentinské
tango je nějakou speciální formou tanga, tak jak je známe z tanečních
a společenských akcí. Není tomu tak (trochu se opakuji co?). To, čemu my
dnes říkáme tango, je americký a mezinárodní styl tanga. Tento styl má
již jen velmi málo společného s původním argentinským tangem. Spíše
vychází z tanců apache (který byl často nesprávně nazýván tangem - odtud
tedy dnešní tango) a onestep.
Teď, když jsem Vám trochu zamotal hlavy, bych měl tedy vše vysvětlit,
hezky od začátku, jak to bylo
s argentinským tangem (dále již budu psát pouze tango).
Historie tanga se začíná psát někdy kolem roku 1880, kdy do Buenos Aires
přicházejí z Evropy miliony emigrantů, kteří zde hledají nový domov. Ti
se spolu s "původními" obyvateli - černochy (původně otroky), honáky,
míšenci a indiány podílejí na vzniku tohoto tance. Každý přispívá něčím
jiným. Je zde španělsko-kubánská habanera (tehdy panoval čilý obchodní
ruch s Kubou), candobe, andaluzské rytmy, polka, mazurka, pomalý valčík,
ale i indiánské rytmy. To vše prošlo obrovským vroucím kotlem, kterým se
stalo Buenos Aries díky obrovské koncentraci lidí - a na konci dostáváme
tango.
Tango bylo zpočátku instrumentální, bez textu, hrané obvykle na kytaru,
housle a flétnu, kterou záhy nahradil bandoneon, jehož zvuk je pro tango
charakteristický. Vznik tanga je silně svázán se sociální třídou
složenou
z imigrantů a takzvaných porteños, tj. nově narozených v přístavu Buenos
Aires. Tuto společnost tvořilo 70% mužů, kteří se také po těžké práci
chtěli bavit. A kam asi zamířil osamělý přístavní dělník, když se chtěl
pobavit ... do bordelu. Hudba věrně odráží atmosféru v takovém podniku -
vztah zákazníka a prostitutky, svádění, souboj mužů o přízeň dámy. Proto
se tanga z této éry nazývají de Guardia Vieja, vcelku optimistická,
hrána ve svižném tempu, byla často improvizována, nemají text (a když
mají, tak bývá mnohdy lehce obscénní). Charakteristickým rytmem (a
mluvíme o dvoučtvrťovém taktu) je synkopa na první době nebo později
pravidelné údery na každou osminu. Tango de Guardia Vieja se tančí
jakoby pomaleji, krok na každou celou dobu, podobně jako v milonze.
Na počátku 20. století se tango dostává ze slumů a nočních podniků
postupně do vyšší společnosti. Stává se populárním tancem v celé
společnosti. Bohatší vrstvy je při svých cestách přivážejí do Paříže
(1920), kde si ihned získalo velkou popularitu a odkud se pak šíří se do
celého světa. Z této doby také pochází název tango de salón, podle místa
a způsobu, jakým se tančilo (přece jenom jej vyšší společnost nemohla
tančit zcela stejně jako dělník ze slumu).
Postupem času dochází ke změnám v kultuře porteños, počáteční nadšení
vystřídala deprese. Žádné rychlé zbohatnutí, ale těžká práce. To se
projevilo i v hudbě. Tango ztrácí optimistický ráz a nabírá
melancholický. Hudba se zpomaluje a zklidňuje. Rytmus zůstává stejný,
ale pomalejší hudba umožňuje tančit více kroků
v taktu, popřípadě střídat rychlé a pomalé kroky. Obvyklým tématem je
láska - opuštěná, neopětovaná - nebo ztracenýn přítel či kamarád. Tato
témata jsou hlavními náměty tanga až do roku 1917, kdy Carlos Gardel
zpívá píseň Mi noche triste (Má smutná noc) od Pascuala Contrusiho a
svým osobitým a dojímavým projevem otevírá tangu nové obzory, čímž
vytváří nový pojem tango canción.
Zpomalení tanga a proces jeho "očišťování" od temných počátků ho udělal
přijatelnějším pro většinu společnosti. Přesto bylo tango na ústupu až
do přelomu 30. - 40. let, kdy se patrně i pod vlivem jazzu dostávají do
tanga nové rytmické skupiny a tango zrychluje. Velkým specialistou na
střídání rytmů je Juan D'Arienzo, který je schopen ve svých skladbách
měnit charakter klidně každých osm taktů. Dalšími představiteli tohoto
období jsou Osvaldo Fresedo, Carlos Di Sarli, Miguel Calo, Troilo y
Pugliese, jejich tango je trochu pomalejší než D'Arienzovo. Tato doba je
dobou velkých orchestrů - ve čtyřicátých letech bylo až 600 orchestrů
hrajících tango. Tango se tančilo všude, od rodinných oslav po kabarety
ve městě. Krom toho je zde nové místo, kde je nalezneme: café. Místo,
kde bylo hráno pouze k poslechu. Není divu, že zpěv se stává důležitou
součástí.
Zlaté období tanga končí okolo roku 1955, kdy tango ustupuje pod
nátlakem angloamerické populární hudby (rock-and-roll). Dalším důvodem
může být smrt Evity Perón (1952), která byla spolu se svým manželem
velkým příznivcem tanga.
Renesance tanga nastává někdy v 80. letech, kdy několik úspěšných show
jako Tango Argentino, které jezdily po světě, probouzí nový zájem.
Co se týká hudby, tak mnoho Evropanů a Američanů znovu objevilo tango
díky Astoru Piazzollovi, jehož inovativní přístup k tangu (prvky klasiky
a jazzu) zaujal mnoho posluchačů. Ale přesto dnes si stěží představíme,
že by tango hrál velký orchestr, pro dnešní tango jsou typická tria či
malé skupiny. |
