Sociálně společenský kontext
Můžeme říci, že tango vzniklo v posledním desetiletí XIX. století, jako výsledek střetu různých evropských a indoevropských kultur imigrantů a kreolské kultury. Abychom byli schopni pochopit toto spojení, musíme znát společenské a kulturní podmínky daného okamžiku. Nový kontinent, kde se vše teprve utvářelo, měl nedostatek pracovních síl a bylo potřeba zemi osídlit. Ohromná propaganda šířená po celém světě, zejména po Evropě s cílem přilákat lidi, až přehnaně slibovala rozvoj a bohatství. Lidé různých sociálních vrstev starého kontinentu přicházeli do Argentiny s nadějí, že naleznou lepší budoucnost a utíkali před těžkým životem. Když přijeli na nový kontinent, zjistili, že slibované bohatství se nekoná a že pracovní síly je třeba zejména v zemědělství na venkově. Ti, kteří měli více peněz, se vrátili zpět, ostatním nezbylo nic jiného než zůstat. Celé početné rodiny a muži potřebovali ubytování, jídlo a práci.
El Hotel de Inmigrantes, nyní Museo de la Inmigración Nejdříve bydleli v hotelu pro imigranty (El Hotel de Inmigrantes), kde bylo 12 ložnic, v každé 250 postelí a společná jídelna v přízemí, kde se najedlo najednou 1000 lidí. Mezi lety 1857 a 1930 do země přijelo víc než 6 milionů cizinců, 70% z nich tvořili muži mladší 45 let. Po několika dnech někteří odešli do vnitrozemí a většina zůstala ubytována v okolních činžácích (conventillos) na okraji města.
Tyto domy měly společné patio a okolo něho pokoje, ty nejluxusnější z nich měly i kuchyň a jednoduchou koupelnu. V každém pokoji se zabydlela jiná rodina imigrantů. Je třeba zdůraznit, že v „conventillos“ také žili lidé z vnitrozemí, kteří hledali ve městě lepší život. Mnoho imigrantů si s sebou přivezlo nějaký hudební nástroj, se kterým doprovázeli rodinná setkání nebo jen vlastní osamělost a nostalgii.

Střet národností a kultur
Většinu imigrantů tvořili „latinos“, zejména Španělé a Italové, následováni Francouzi, Řeky, spolu s Indoevropany, Armény a Němci. Dále zde existovalo určité procento Slovanů, Rusů, Čechů, Slováků, Poláků atd. Všechny tyto národnosti společně žily v „conventillos“, pro které byly typické různé jazyky, zvyklosti, muzika, tanec a bylo nezbytné najít jednotící prvek. A tím se stalo tango.

Je to proces, který vznikal postupně, je možné říci, že tango existovalo nejprve jako tanec a až poté jako muzika. Byla to jiná forma tance, každá skupina měla tu svou hudbu a své tance, místní z vnitrozemí měli svou kytaru a lidové písně. Uvedu jeden příklad: setkání jedné skupinky imigrantů, které se koná ve společném patiu. Ostatním tedy nezbylo nic jiného, než se nedobrovolně účastnit. A tak ti, kteří spolu dobře nevycházeli, šli raději na procházku. Ve chvíli, kdy se hrálo a zpívalo, zpívali a hráli ti z jedné skupinky a ti, kteří nechtěli pouze přihlížet, tančili buď podobný tanec, který znali nebo museli improvizovat, protože choreografii neznali. Je velmi pravděpodobné, že toto je důvod, proč tancovali tak blízko u sebe při tanci v páru, aby se dorozuměli.

Charakteristické znaky v tangu
První charakteristický a velmi důležitý prvek: vznikl tanec s uzavřeným držením, kde pár tancuje velmi blízko u sebe bez mezery mezi oběma těly. Je to pozice, která se jmenovala „sin luz“ (bez světla), protože skrz těla blízko u sebe nebylo možné vidět na druhou stranu.
Dalším novátorským znakem, který vznikl na těchto setkáních, je pauza jako choreografický prvek. Nejdříve se nazývala „corte“. Před touto choreografickou pauzou měl tanečník nebo tanečnice dvě možnosti, buď zastavit se s partnerkou či partnerem nebo pokračovat v tanci. Tím vzniká taneční dialog, kde se jeden zastaví a druhý pokračuje, aniž by opustil pevné objetí.
Z tohoto byl odvozen revoluční prvek v celosvětové historii tance: až doposud existovaly dva směry tance v páru: pár, který tančí stejnou choreografii a nebo velmi podobnou, která se doplňuje (například valčík) a kdy pár tančí samostatně naproti sobě a každý má vlastní choreografii. Příkladem může být chacarera z vnitrozemí nebo španělské sevillanas. S tangem přichází nový koncept tance v páru: pár je v držení a každý tančí jiné choreografické prvky. Tento způsob tance nevznikl najednou ale postupně a nejmenoval se tango. Nazývali ho tanec s pauzami (baile con cortes).

Změny v hudbě
S příchodem španělského divadelního žánru: zarzuelou, přichází i velmi speciální hudba – španělská verze kubánské „habanery“, která se nazývala andaluské tanguillo pak andaluské tango a nakonec jen tango. Tato španělská tanga se stala součástí tanečního repertoáru a zdá se, že při interpretaci této hudby místními muzikanty došlo k novým změnám. Tato pozměněná tanga se stala velmi oblíbenými a vzniklo mnoho kreolských tang. Ta se zároveň výborně hodila k novému stylu tance, který dostal také jméno tango.

Vývoj tanga
Jak jsem již zmínil, vývoj tanga byl postupný a dlouhý než došlo k vytvoření tance, jak ho známe dnes. V počátcích tanga tančili spolu muži zejména za účelem vlastního zdokonalení a demonstrování svých dovedností. V tomto vývoji kromě conventillos sehrály hlavní úlohu nevěstince, restaurace, kavárny, kreolský cirkus, evropské salóny, zejména pařížské, exklusivní kabarety a karnevaly.
José Podestá jako klaun "Pepino el 88" v kreolském cirkusu Když jsem mluvil o imigrantech, měl jsem na mysli to, že většina z nich byli muži, a tak vznikla potřeba fyzického a sexuálního rozptýlení samotných mužů. Nevěstince, často vydávané za taneční podniky se zadní místností, kde si tanečnice vyhlídly tanečníka během tance a v této místnosti se pak dojednávaly „obchody“. Tyto tanečnice znaly všechny možné tance a také tango. Postupem času mnoho tanců, např. mazurka, vyšly v oblasti Río de la Plata z módy stejně jako hodně evropských tanců, které zůstaly pouze na úrovni jednotlivých komunit a nebyly rozšířené, a tango získávalo stále větší popularitu.

Nemorální tanec
Navíc potomci imigrantů, kteří se již narodili na novém kontinentu, nebyly osloveny pouze tancem jejich předků, byli mladí, zajímalo je vše nové a tento nový taneční styl jim byl vlastní. Když se vrátím zpět k nevěstincům, tango nízkého původu se tančilo ve veřejných domech a zajímavé je, že se ho účastnily všechny společenské třídy, včetně lidí z vysoké společnosti. Ti poznali tango v nevěstincích a s ním si tango spojovali, na veřejnosti ho odsoudili jako nemorální tanec, ale všichni ho chtěli tancovat, samozřejmě, že tajně, a tedy se ho také naučit. Ale žádná dáma z vyšší společnosti ho netancovala na veřejnosti, prostitutky naopak ano, vždyť to byla součást jejich práce.

Očista tanga přes Evropu
Muži z vyšší společností, kteří poznali tango ve veřejných domech a v dalších nočních podnicích, s sebou přinesli tango do evropských salónů, kde mělo ohromný úspěch. A v Paříži se dokonce tancovalo na těch nejhonosnějších místech. Tango mělo celosvětový ohlas a to i v Buenos Aires, kde bylo vše, co se dělo v Evropě, zvláště v Paříži, velkým modelem a vzorem. Dokonce se to projevilo i v architektuře Buenos Aires, kde jsou některé budovy z Evropy okopírované. A od té doby podle pařížského modelu nejdříve vyšší třída Buenos Aires a později i třída střední přijala tango. Vznikaly taneční školy, některé opravdové, jiné jako „převlečené veřejné domy“. Do mnoha představení kreolského cirkusu, jakési lidové verze tradičního cirkusu, kde převládala venkovská tématika, začalo být tango zařazované jako součást jejich historie, stejně jako tomu bylo u španělské divadelní hudby a také do přestávek, kde hrály skupiny nebo sólisté s doprovodem. Mezitím probíhala změna scény. To aby se diváci nenudili.

Vliv karnevalů
Letní karnevaly Buenos Aires sehrály také svou úlohu v šíření tanga a to v době, kdy se na tango lidé dívali skrze prsty. Na karnevalech, kde bylo překračování zákona povoleno, bylo povoleno i tango. Později se na karnevalech tančilo v masách a lidé tančili na živou muziku. Tak se proslavilo mnoho orchestrů i zpěváků.

Etapy vývoje
Pokud se zaměřím na vývoj tanga jako tance velmi komplexního díky charakteru improvizace, je možné říci, že existuje téměř tolik stylů co lidí, kteří ho tancují.
Můžeme rozlišit několik etap:
První etapa, kdy se tančilo na muziku imigrantů, charakteristický je odlišný taneční styl díky pevnému sevření, blízkost páru, improvizace a využití pauzy jako choreografického prvku. Druhá etapa, kdy se objevuje prvek vlastní choreografie každého z tanečníků. V tomto období se vyzdvihovala kreativita mnoha tanečníků, skutečných virtuosů s intuicí, kteří začali vytvářet prvky choreografie pro ně typické a které ostatní začali napodobovat. Zhruba v této době se objevil další prvek typický pro tango: vstup do prostoru toho druhého, kdy tanečník vytváří choreografii uvnitř základní opory (mezi nohama) tanečníka nebo tanečnice. Vždy ale tančí na zemi, neustále v kontaktu s podlahou a s taneční improvizací „kreslí po zemi“. Později byla do těchto prvků vnesena elegance.

Film a tango po Valentinsku
V posledních letech éry němého filmu se objevil cizinec, který měl pro šíření tanga po celém světě ohromný význam. Herec a tanečník Rodolfo Valentino dostal nabídku ztvárnit hlavní roli ve filmu „The Four Horsemen of the Apocalypse (1921)“, kde měl tančit tango.
Tento herec, zrovna když nehrál, tak si na živobytí vydělával jako tanečník v nočních barech v Americe. Když dostal tuto nabídku, tak ji okamžitě přijal, přestože podle některých zdrojů tančit tango vůbec neuměl. V okamžiku konkurzu předvedl svou výjimečnou kreativitu a své zkušenosti jako tanečník. Výsledkem bylo "tango" plné exotiky a vášně, které mělo velký ohlas a úspěch světové úrovně. Když přišel film do kin v Argentině, lidé se smáli té zvláštní až směšné formě tance: podivné držení, výskoky, změna držení, laterální chůze s protaženýma rukama, přehazování objetí do směru tance apod. Navíc hlavní hrdina, kterého hrál Valentino, byl výstředně oblečen jako gaucho ale s andaluzským kloboukem a jeho partnerka byla oblečena jako andaluzská cikánka. Přesto pro některá místa na světě, toto byl první kontakt s tangem a postupem času se tento taneční styl stal mezinárodním tangem, tancem americkým i evropským a tak odlišným od původního tanga. Navíc je svým charakterem více rytmický než melodický a striktně choreografický.

Zjednodušování a nové prvky
Sledujeme-li vývoj tanga, můžeme rozlišit další etapu, kde se tango stalo tak populárním a masovým, že došlo až k takovému zjednodušení základních principů a pozornost se přenesla na méně významné aspekty jako např. způsob chůze. O posledním vývoji tanga hovoříme ve chvíli, kdy se objevily figury ve vzduchu. Nohy se odpoutaly od země, objevil se prvek zvaný "gancho", kdy tanečník narušuje prostor tanečnice pohybem nohy nahoru do tvaru háčku. Dalším prvkem je "boleo", pravděpodobně odvozené nebo inspirované zbraní "boleadora" původních obyvatel a později gauchos, kteří ji používali při lovu zvěře např. pštrosa nandu. V tomto prvku noha dělá pohyb ve vzduchu paralelně s podlahou podobně jako "boleadoras", které dostanou točivý impuls ve vzduchu předtím než se hodí na kořist a zamotají se do jejích nohou. Stejně jako ulovená kořist i noha tanečníka spadne k zemi a sklouzne po podlaze.

Úpadek a návrat
V šedesátých letech přestalo být tango tak populárním a zůstávalo téměř exklusivní záležitostí na taneční scéně. Byla to doba velkého ohlasu rock and rollu a popu, podporována mladými, kteří viděli v tangu přežitý tanec a tanec starší generace, od které se chtěli lišit. V osmdesátých letech byla premiéra choreografického představení na Brodway "Argentinské tango", které připomnělo dávný žánr a ukázalo jeho historii i úpadek. Představení mělo takový úspěch, že okamžitě proletělo celým světem a přivedlo tango zpátky mezi lidi. Kurzy tanga se staly populárními, a opět se otevřely milongy, místa, kde se tančí tango, jak v Buenos Aires tak ve světě.

autor: Julio Martínez • zdroj: www.buenosairestango.cz